V dalším díle naší série nejrozšířenějších fám a mýtů ve světe fitness nás čeká polemika o přímé/nepřímé úměře mezi odpracovaným čase v posilovně/množstvím snědeného jídla a výsledky z toho plynoucími. Platí, čím víc tím líp?
Čím častěji a čim déle budeme cvičit v posilovně, tím víc to poroste ne? Pokud se budu učit tancovat a budu chodit do tanečních 6x týdně, naučím se to přece rychleji, než kdybych chodil 2x týdně, ne? Tohle by platilo v případě, že nejde o tělo, které má svoje hranice, možnosti, limity (nutno podotknout, že často bývají daleko výše, než je vidíme) a pořádky, ale o nějaký mechanismus, který funguje jen na principu akce a nikoliv akce (cvičení) a reakce (odezva těla).
Stanovit ideální týdenní frekvenci a jednotlivý čas pro jednu tréninkovou jednotku není jednoduché. Všichni jsme jiní. Záleží na genetice, schopnosti regenerace, suplementaci (mluvím o věcech, které skutečně regeneraci pomáhají) a primárním cíli. Někdo prahne po svalové vytrvalosti, druhý funkčnost a síla, třetí všestrannost. Vycházejme z toho, že jelikož jsme na portále o posilování a největší procento lidí zajímají tvary a tělesné změny, bavme se tedy o frekvenci cvičení, pokud chcete být v co "nejlepší formě".
V tomhle případě skutečně obecně neplatí přímá úměra, ve smyslu 6x týdně > 4x týdně jako lepší možnost pro svalový růst. Mluvíme samozřejmě o naturálním cvičení, kdy tělo potřebuje víc regenerace.
Ne nadarmo se říká, train, eat, sleep, repeat. Pokud budete tvrdě trénovat, příkladně jíst, ale budete chodit spát každý den v jinou hodinu, budete pod neustálým stresem a trvale přetěžovat svoje tělo, dojde k přetrénování a tělo zkrátka vypne. A důležitost regenerace je nezbytně nutné pochopit, i když se nám to nelíbí. Zrovna jsme objevili kouzlo fitness průmyslu a nechceme dělat nic jiného, než cvičit. Den pauzy nám připadá jako věčnost. Všichni to známe. Ale pokud si neuvědomíme smysl regenerace a nezačneme na ni zakládat, bude nás to stát pokrok a výsledky.
A pokud tato úměra platí ve vztahu frekvence cvičení a dosažených výsledků, dvojnásobně platí ve vztahu snědeného množství jídla a dosažených výsledků. Selský rozum neohlížející se na mechanismy těla by opět velel, že co nemáme, můžeme dojíst. Pro svaly přece potřebujeme bílkovinu. Tím pádem přeci platí, pokud sníme dvojnásobek masa, než Pepa, můžeme očekávat dvojnásobné výsledky. Vrcholoví kulturisti váží o 30 kg víc, než já. Takže pokud budu jíst víc, měl bych je dohnat ne?
Nemůžeme rychle docvičit, co nám zrovna chybí. Nemůžeme dojíst, co nám schází k těm větším. A tělo bohužel nefunguje jako bezedná skládka. Čím víc ho zatížíme trávením a zpracováním, tím déle to bude trvat, tím složitější ho čeká proces a tím víc odpadu vyprodukuje.
Správně, v tomhle opravdu existují limity. Pokud chcete naplnit svaly energií, je určitá hranice, kdy si tělo energii z přijaté potravy ukládá do svalů formou glykogenu a když už jsou zásoby plné a přebytečná energie se začíná ukládat do tuků. A stejně platí, že pokud dlouhodobě přetěžujeme trávicí trakt, postupně klesá schopnost těla brát si a využít z potravy maximum živin. Je super, pokud potravin XY má 20g bílkovin na 100g. Otázka ovšem je, kolik si tělo reálně vezme.
Kulturistika a obecně práce s tělem vyžaduje kromě odhodlání a vůle notnou dávku trpělivosti. Nemáme nic cennějšího, než je naše tělo. Pečujme o něj proto s patřičnou důležitostí.
